"A co kdybys o tom, Maruško, napsala do Kompotu? Určitě tady nejsi jediná vozíčkářka. Třeba to někoho osloví." A tak vznikla úvaha o překonávání bariér.

 

Pro většinu lidí schody nepředstavují žádný velký problém. Někteří po nich běhají po dvou a někteří se třeba trochu zadýchají, zvlášť když je jich zrovna potřeba vyjít (nebo sejít) nějaký větší počet. Schody zkrátka patří k životu i přesto, že každý si někdy rád ulehčí dlouhé výšlapy použitím výtahu.

Já osobně, jakožto vozíčkářka, nemám ke schodům nějak výrazně kladný vztah. Spíše je to pro mě překážka, kterou je potřeba zdolat, když není jiná možnost.

Přijela jsem na Celostátní setkání mládeže s vědomím, že nějaké to schodiště určitě potkám. Zároveň jsem tak trochu počítala s tím, že se na setkání a zvlášť u nás v tiskovém týmu najde dost dobrých (a silných) lidí, kteří mi pomůžou ty schody zdolat. Ono je to vlastně celá věda. Správně naklopit vozík, pevně ho držet, abych nevypadla, a hlavně se neztrhat…

Moje očekávání bylo splněno na 120%. Měla jsem tu nablízku ochotného šéfredaktora, autora kachen, fotografy, grafiky a taky spoustu dalších kamarádů ochotných dělat dobré skutky. Byli to po celou dobu moji andělé, kteří mi pomohli dostat se, kam potřebuji, bez nějakého zdlouhavého objíždění nebo hledání výtahu.

S jedním fotografem se už znám nějakou tu dobu. Když jsme se vypravili na procházku za účelem návštěvy místního farního psa, sbalil foťák, popadl můj vozík a jeli jsme. Schody se mnou krásně zdrncal, ale jinak se snažil, aby to nedrncalo moc a my jsme se dostali k faře co nejpohodlnějším způsobem.

S dalším kamarádem jsme se řítili velkou rychlostí večer po mši ke škole a kupodivu se nám nic nestalo. Naopak to bylo moc fajn. Ten kamarád ví, že mám moc ráda rychlou jízdu, takže se se mnou několikrát střemhlav řítil po chodbě na škole, kde jsem byla ubytovaná.

Naši další milí fotografové mi pomohli také následující ráno - po chvilce jsem už byla v klidu v naší redakci a čekala jsem na kamarádku, co mi měla přinést z jídelny snídani. Moji pomocníci se mi nabídli, že mi pomůžou dolů po schodech, abych se mohla taky najíst v jídelně spolu s ostatními. A od toho rána jsem snídala, obědvala i večeřela jako všichni ostatní v jídelně - schody neschody. Pomocníci se vždycky našli.

Když jsem ve čtvrtek měla na pódiu říct svoje svědectví, tak mě moji kamarádi velice podporovali. Nečekala jsem to, ale někteří mi pomohli dostat se na pódium a dokonce tam zůstali se mnou po dobu, co jsem mluvila, a další kamarádi seděli hned v první řadě. To mi trochu pomohlo překonat trému a samozřejmě i ty schody k pódiu a z něj.

 

A co z toho plyne? Každá taková jízda je pro mě jedinečným a velkým zážitkem. Jsem moc vděčná, že se nemusím bát a vždycky se najde někdo ochotný pomoci. Mnohdy z toho vzniknou velmi vtipné zážitky, na které se nedá zapomenout. A proto si na schody vlastně vůbec nemůžu stěžovat :)

Jsem živoucí důkaz hesla: Když se chce (respektive když chci já a chtějí lidi kolem mne), tak jde zvládnout skoro všechno.

 

 Maruška Slavíková