Na hodinkách mám za dvě minuty deset hodin. Před hlavním podiem je plno, tak plno, že dlouho a marně hledám místo k sednutí, protože jsem se odhodlala probojovat se co možná nejvíc dopředu. Nakonec si sedám na beton na krajíček jednoho ze sektorů. Podobně jako já se usadilo šest tisíc dalších. Závěrečná bohoslužba začíná.

 

 

 

 

Mons. Graubner, olomoucký arcibiskup, pronáší řeč vpravdě plamennou. Povzbuzuje nás, abychom po návratu domů v nadšení vytrvali, abychom neopouštěli společenství církve. Z něj nadšení přímo sálá a přenáší se na nás všechny. Není to ale jen pan arcibiskup, kdo se rozpálil, ale také celý stadion. A to doslova. Kolem jedenácté hodiny už sluníčko pálí o sto šest. Kdo mohl, zalezl do stínu, kdo se nevešel, alespoň si něčím přikryl hlavu.

 

 

Největší radost z okamžiku má nejspíš sedm biřmovanců, zástupců diecézí. I je speciálně mons. Graubner povzbuzuje. Po závěrečném požehnání se ujímá slova otec Jenda Balík s náručí díků pro organizátory, přípravné týmy a všechny, kdo se podíleli na setkání a účastnili se ho.

Každý na stadionu (a pravděpodobně každý do vzdálenosti tří kilometrů od epicentra) musel cítit a slyšet radost a nadšení.  Ti, kdo už stadion opouštěli,  rozváželi Žďárskou náladu také do svých domovů.

Na Žďár!

Anička Jordanová