Už je tomu 10 let, jenže na " zlatý Ždár 02" se do smrti smrťoucí zapomenout nedá... jak píše na svém blogu Lenka Šerá.

 

 

Pamatuju si jaké jsem byla mládě, netušila jsem, co je to církev, netušila jsem nic o setkáních mládeže, prostě jsem byla vedle, jak ta jedle. Na mši ve všední den mě odchytila jedna holčina z farnosti a nabídla mi, ať s ní jedu do Ždáru… No, upřímně nemám ráda davy lidí, chaos a tlačenice, tak se mi tam nechtělo. Když jsem asi po týdnu Veronice kývla, že jedu, i když jsem nevěděla, do čeho jdu…Poznámka – je jasné, že se člověk bojí oslovit druhého neznámého človíčka a propagovat - pozvat ho na nejen křestanskou akci. Chci tímto říct, že já jsem, důsledek toho, že se osobní pozvání na setkání mládeže – ať je to teď Ždar 2012, fest vyplatí… Nebojme se mladé  lidi oslovovat a říct jim, co se kuje….

Matně si vzpomínám, že po příjezdu do Žďáru, kdy jsme měly promáčené batohy, asi na 3. pokus jsme se stěhovaly na jinou školu, fronty všuda, voda jakbysmet, tak jsem před Veronikou prohlásila, že chci domů, že je to holý boj o přežití… Naštěstí jsem nezdrhla a vychladla a ve Žďáře zůstala. Do dnešního dne toho nelituji…

 


Střípky Žďáru nosím pořád v sobě a u sebe, tak najdu vyměněný lístek s našimi jmény a s úmyslem, za který se budeme navzájem modlit, vzpomínku, že je možné při mši sv. místo sv. přijímání dostat koláčky (čekalo se tehdy v davu a sv. příjímání pro nás nevyšlo, po mši se rozdávali koláče a ty se k nám dostaly Co mě asi nejvíc dostalo, tak byla svátost smíření, ty zástupy kněží, co zpovídaly na prostranství a ty zástupy mladých lidí, co čekaly ve frontě… Netuším, který to byl kněz nebo biskup, už je to jedno, ale při mši v jednom kázání nám všem řekl: že sv. smíření je největší „zázrak“ pod sluncem… Od té doby si asi nějak víc „vážím“ svátosti smíření…

A výstup na Zelenou horu, no, to je kapitola sama pro sebe… Šly jsme tam s Veronikou a podotýkám, že trochu svítilo sluníčko, jenže když jsme byly na vrcholu, zatáhlo se a co jiného mohlo ve Žďáře dělat, než začít pršet jako konve… Čekat až přestane, nemělo cenu, riskly jsme to a šly jsme v té leji dolů. Světe div se, ale od Žďáru miluju déšť a zvlášť, když u sebe zrovna nemám deštník, tak si zavzpomínám na Zelenou horu…


A moc se mi pořád líbí hymna, protože má hezkou ukazovačku a text a když jí sem tam naše schola zpívá na mši, v duchu se pousmívám a vidím ten 5000 dav mládeže ve Žďáru, kdy jsme na hymnu fest všichni „pařili “a nebáli jsme se, že možná vypadáme jako cvoci :)

 


 


Troufám si říct, že mi Žďár „pootevřel obzor“, začala jsem trochu víc vnímat církev a rozkoukala jsem se, co to je zač. A díky Veronice a Žďáru, jsem mohla mít tu čest být na našich diecézních setkáních, na našich děkanátních setkáních a hlavně na světovém setkání L. P. 2005 v Kolíně nad Rýnem, o které se mi ani nezdálo.


Už celkem pomalu, ale jistě stárnu a taky jsou jiné povinnosti a starosti, než se vydat na setkání mládeže, už mi to odzvonilo už nejsem ta, která dřív vymetala setkání mládeže a prožívala „duchovní extáze“ … S odstupem času ty zážitky, prožitky, vzpomínky, prožívám iracionálně  a nestačím se divit, jaké plody mi přinesly… Jedno setkání mladých  se mi stalo osudným i v připraváckém týmu, ten pohled do centra dění, stojí za to :-D

Musím říct, že kdyby tenkrát nebylo  Žďáru a Veroniky tak dnes nejsem, taková jaká jsem...

 

text Lenka Šerá

foto Sekce pro mládež