Přečti si Miladino svědectví, jak před 10 lety ve Žďáru našla sílu k odvážnému rozhodnutí.


 

Psal se rok 2002. Je to zvláštní číslo, neboť se v něm vedle sebe krčí dvě nuly a už nikdy kromě vzpomínání je takhle nevídáme… Bylo mi skoro 18 let. Konvertitka, z komunistické rodiny ve stylu italské domácnosti a již tři roky jsem měla kamaráda – přítele. Odmítala jsem mít s někým vztah – takovou příšernou věc, co jsem viděla doma, tak jsme chvíli byli přátelé, pak jsem sebrala odvahu a chodili jsme spolu, pak jsem prchla a tak dokola. A on čekal a čekal, velkorysý a trpělivý a já přemýšlela proč.

                A tak jsem prchla i do Žďáru. Jeli jsme tehdy kamarádky ze dvou tříd na gymplu, těšila jsem se na dobrou muziku a odpočinek od všedních věcí. Muzika byla, odpočinek nikoliv, protože se mozek rozběhl naplno a čekaly mě odpovědi na moje otázky. Uvěřím jim? Těžko se odolávalo realitě v panelovém domě a s pár věřícími přáteli. Ale tady – tisíce spokojených mladých lidí, desítky svědectví, že vybraná cesta nebyla lehká, ale byla správná. Uvěřím? Pochopím?

                Pochopila jsem. Sedíc tehdy na trávě jsem poslouchala kázání, ve kterém byl zmiňován Abrahámův příběh. Otce, který na Boží pokyn vzal do náručí svého synka a nesl ho na smrt. Usmrtit vlastní rukou, takové zoufalství, že snad tělo ani nemohlo poslouchat, ale Abrahám šel. Jaké to muselo být - člověk by vteřinu neváhal a dýchal za své dítě. A Bůh teď chce, abych ho usmrtil…

                Co chce Bůh po mě? Co mi připravil? Já jsem čekala pomoc a lehkou cestu, ale ono to tak není. Pochopila jsem, že stejně jako po Abrahámovi chtěl Bůh to, čeho se nejvíc v životě obával, chce to i po mě. Pochopila jsem, seděla jsem na tom trávníku a tekly mi slzy – a to mi Pán nepřipravil nic tak příšerného, jako biblickému otci Abrahámovi :)

                Je mi skoro 18 let. Jsem v septimě na biskupském gymnáziu, mám hrůzu z manželství, protože moje dětství připomínalo život v horkokrevné Itálii, ovšem bez těch smiřovacích a romantických pasáží. Jen černo. A já přesto cítím povolání do manželství, ačkoliv realita to hodnotí jako šílenství. Je rok 2003, moderní doba, lidé se berou ve třiceti. Ale cítím klid a lásku, chci jít proti proudu. Není to moje rozhodnutí, je to ano cestě, která je pro mě připravena. Nemusím být statečná pořád, jen na křižovatce, pak už mě cesta povede…

                Vdávám se. Je mi 18 let, jsem v septimě na biskupském gymnáziu a pan učitel třídní zasmušile zkonstatuje, že to by si o mě nepomyslel, taková slušná dívka :) Svatba je v kostele, jen se svědky, kteří jsou zároveň fotografem a kameramanem. Nikdo z našich blízkých není věřící, chceme obřad bez hádek a posměšků. Rodina je uražená, přátelé šokování. A já jsem klidná, šťastná.

                Je rok 2012, skoro 10 let po svatbě. A plánuje se znovu setkání ve Žďáru a já vzpomínám. S úsměvem, s díky, že jsem tehdy byla natolik statečná a neutekla jsem – poprvé v životě. Cesta není jednoduchá, ale je správná, vytyčená s láskou. Nevdávala jsem se z šíleného zamilování, bez rozmyslu. Stálo mě to hodně statečnosti, už když si vzpomenu na střet s realitou a netrpělivé dotazy v dalších letech, zda už jsme konečně rozvedení, po tom šíleném nerozvážném sňatku. Nejsme, já jsem nikdy nepoznala jiného muže mimo svého manžela a v dalších dvaceti letech minimálně na tom nechci nic měnit :)

Udělej to, čeho se nejvíc bojíš… Bůh nechce po nikom nic, co by neunesl… Proti proudu…

„I když jsem zradou nalomený, zase mě nedolom. Ukaž mi nebe, ať vím kde je cíl a já vyrostu v strom.“

Milada