Chodbu ve druhém patře jedné ze Žďárských škol plní nejrůznější plakáty, obrazy, krabičky a jiné rekvizity. Mohlo by se zdát, že jde o zcela neuspořádaný nepořádek. Zasvěcení však ví – právě skončila Pouť rodin.

 

 

Stadion ve Žďáru je dnes plnější než obvykle, protože s námi mši svatou slaví i naše rodiny. Možná už trochu tuší, co je pro ně přichystáno. Celý Žďár zaplavily malé cedulky a směrovky, které vyznačují čtrnáctero různých tras s rozmanitými zastávkami, na kterých může každý podniknout vlastní pouť. Jsou rozděleny podle věku; někteří lidé ale chodí mimo ně a vybírají si zastavení z různých tras.

„Potkali jsme třeba Slováka se židlema,“ vypráví účastníci. „ Měl tam postavenou šikmou věž, čápa a další seskupení židlí, u kterých jsme třeba ani nevěděli, co znamenají. Taky nám pouštěl hudbu, že se máme snažit zachytit její náladu a podle toho se na nějakou židli posadit,“ vzpomínají.

 

 

„Moc se mi líbilo divadlo v ambitu Zelené hory,“ dozvídám se jinde. Musím chvíli hledat, o co vlastně šlo, totiž že zde Geisslers Hofcomoedianten ve spolupráci s poutníky vytvořili v devíti zastávkách jednu z nejstarších jezuitských her. Byla o Sv. Ambrožovi a pokání císaře Theodosia. Diváci museli sami spustit hereckou produkci – třeba tím, že zazpívali nějaký tón.

 

Další zastavení skýtá pohled na fotografie oblohy. Autorka ji fotila každý den, čímž vznikly desítky podob modré barvy, desítky krásných odstínů… Jinde zase narazíte na dílo Jindřicha Štreita nebo komiks brněnského výtvarníka Vrutuse.

 

 

Vcházím do kaple Sv. Barbory, protože z ní unikají jemné i vyzývavé tóny houslové melodie. Poutníci ji využívají k tichému rozjímání, nebo prostě jen sledují produkci promítanou na stěnu kaple – šumí déšť, teče voda, blýská se, stromy tančí ve větru. Jedno z mála zastavení, které mám možnost spatřit na vlastní oči. Nejraději bych je obešla všechny, brání mi však únava a také služba v Zahradě plodů Ducha (Tam si poutníci mohou vyprosit různé dary – lásku, radost, pokoj, věrnost…).  Právě kvůli únavě a rostoucímu horku zůstávají některé cesty prázdné. Účastníci už zjevně ztratili poslední zbytky sil, zato rodiny jsou asi čilé a odpočaté. Cesty jim určené nezejí prázdnotou, děti jsou nadšené. Zpívají, kreslí, vyrábějí si boty-žabky z plastových lahví, sledují divadlo. Na cestu domů potom ještě dostanou v prostorách kláštera požehnání. A my, odpočatí z cest či posilnění spánkem, odcházíme slavit večerní vigilii…

 

Anežka Horáková