Zeptáte-li se Anežky Močubové, kdo je to Stín, odpoví: „Stín jsem já.“ A vzápětí vysvětlí: „Má funkce asistentky otce Jendy Balíka obnáší zvedání telefonů, vyřizování věcí, porady s Jendou a řešení dalších věcí, na které on nemá čas.“ „To znamená, že je takové moje druhé já. Mně to umožňuje se víc soustředit na vztahy, na rozhodování,“ dodává její šéf otec Jenda Balík.

Anežko, dokázala by ses nějak charakterizovat?

Někdy mám pocit, že jsem hrozně střelená. Tady se ale snažím být zodpovědná a spolehlivá, přesně taková, jako Jenda :)

 

Otče Jendo, jak byste charakterizoval Anežku vy?

Schopné živé děvče s obrovskou schopností kontaktu s druhými lidmi.

Čeho si na Anežce ceníte?

Cením si její rychlosti, bystrosti, taky její schopnosti komunikovat s lidmi.

 

Anežko, jak bys charakterizovala otce Jendu?

Jenda je schopný, zodpovědný, empatický… A hlavně je to dobrý šéf.

Co nejčastěji tvůj šéf zapomíná?

On moc nezapomíná, ale když už zapomene, tak to stojí za to. Píše kostrbatě, takže i když si udělá nějakou poznámku, já mu ji nemůžu připomenout, protože to prostě nejde přečíst.

Čeho si na něm nejvíc ceníš?

To je nejzáludnější otázka! Bylo by toho asi víc. Přímo tady na setkání obdivuji, jak dokáže pracovat na plný výkon, ale zároveň dokáže odhadnout, kdy je potřeba si odpočinout.

Kolik hodin denně spí?

My se většinou rozloučíme pár minut po poradě. Potom nevím, co Jenda dělá, jestli jde spát nebo ne. Potkáme se zase na ranní poradě, takže může spát maximálně šest, šest a půl hodiny.

 

Otče Jendo, co si o Vás Anežka myslí?

Doopravdy to nevím. Nejspíš že ji pořád cepuju, aby byla za mnou. Někdy totiž ten můj Stín kulhá o pár metrů dál a já jsem nervózní, že ho nemám vedle sebe.

Co Vám Anežka nejčastěji připomíná?

Že mám někam zavolat nebo na něco odpovědět. A také že mám na nějakou hodinu někde být.

Kolik hodin podle Vás Anežka denně spí?

Asi šest.

 

Jaké bylo Vaše první pracovní setkání?

Jenda: První takové setkání bylo na Fóru mládeže, tam jsme si v malém vyzkoušeli tu kooperaci mezi námi. Anežka se naučila hlásit se do telefonu jako moje asistentka, odpovídat na všetečné dotazy a mně předávat pouze ty nejdůležitější. Znal jsem ji z Příchovic z doby, kdy tam byla v týmu. Když jsme se s kněžími zamýšleli, koho oslovit pro tento úkol, našli jsme dvě děvčata. Anežka řekla ano dřív, tak vyhrála.

Anežka: Poprvé jsem Jendu viděla, když měl u nás přednášku. To pro mě byl úplně největší autorita světa, dokonce jsem se ho bála na cokoli zeptat. Potom jsem ho potkávala v Příchovcích, takže když mě později požádal o spolupráci, už jsem se ho nebála :) Atmosféra mezi námi byla taková uvolněnější, přátelská.

 

Anežko, prý máš na starosti i Jendův telefon. Zažila jsi někdy při tom zvedání telefonů šok kvůli tomu, kdo volá?

Šok asi ne, ale nerada zvedám telefony, když volají páni biskupové. To je raději co nejdřív předám Jendovi, protože chtějí jeho, já jim moc nepomůžu. Jinak volají členové přípravných týmů, které znám.

 

 

Co byste si nenechali ujít, kdybyste byli účastníky setkání?

Jenda: Hlavně večery a katecheze biskupů. Potom bych se snažil vybrat si něco z koncertů, z věcí, které mě zajímají. Snažil bych se maximálně využít program. Určitě bych šel na profesora Mlčocha – to je velice vzdělaný člověk se smyslem pro humor. Z hudby by to byli SBM s Gedeonem. Tarsan je super, toho už jsem viděl dvakrát. Na toho bych šel, kdybych ho neznal :).

Anežka: Je pravda, že se skoro na žádný program nepodívám a když, tak na Jendovu přednášku. Kdybych mohla, vybrala bych si nějaké ty koncerty – třeba SBM, s těmi i zpívávám, takže ty bych slyšela ráda. Měla bych problém vybrat si přednášku, je to opravdu široká nabídka.

 

Který z darů Ducha Svatého je pro vás během tohoto setkání nejvíc potřebný?

Jenda: Dar vzájemné lásky mezi všemi organizátory. Pochopitelně, že konflikty vznikají. My potom potřebujeme vnitřní sílu, abychom je řešili a abychom nedělali tu službu s hloupostí.

 

Kdy vám během setkání nebo jeho přípravy  nejvíce pomohl Bůh?

Jenda: Především dlouhodobou i krátkodobou důvěrou, že to všechno dobře dopadne, že to Bůh chce. A když on to chce, tak to má ve svých rukách. My potom máme udělat svůj díl práce poctivě a co nejkvalitněji s velkou jistotou, že Bůh ví, co potřebujeme, a že nám to dá.

Anežka: Měla jsem jedno odpoledne, kdy jsem byla úplně hotová z únavy a podrážděná. Potom byla mše a mně se ulevilo, bylo mi krásně, úplně jsem cítila Boží přítomnost. V takových chvílích člověk dostane tu energii, která mu chybí.

 

Jak podle Vás vidí setkání média? Jaký v nich máme obraz?

Jenda: V zásadě dobrý, regionální média se o nás zmiňují pravidelně. Média celostátní pochopitelně akci, kde se neděje nic negativního, přecházejí mlčením. To mě osobně mrzí, ale na druhou stranu víme z Písma, že Boží věci rostou pomalu a potichu. Zájem novinářů je oproti minulým rokům poměrně velký a většinou není problém s tím, že by referovali divně. Informují pozitivně a pravdivě.

Anežka: Na lidech, kteří za Jendou přichází z rádia nebo z tisku, vidím spíš zájem a kladný postoj k celému setkání. Jsou zvědaví, co to mladým přinese.

 

zpracovaly Jayna Karasová a Anežka Horáková