Jedním z přednášejících během středečního odpoledne byl i otec Mirek Šimáček, jehož přednáška se vztahovala ke spojení víry, rozumu a našeho každodenního jednání. Zde si můžeš přečíst odpovědi na otázky, které zazněly v jejím průběhu.


 

Jak mluvit s lidmi, kteří mají averzi vůči křesťanství? Používají historická fakta proti katolické církvi a tvrdošíjně odmítají uznat cokoliv positivního o naší církvi. Má vůbec cenu jim něco rozmlouvat a jakým způsobem?

 Prvním „slovem“ by mělo být svědectví našeho života. Většina lidí rozumí jazyku lásky, která je přátelská, naslouchá a pomáhá. Pouštět se do rozhovoru, když svítí „červená“ by bylo kontraproduktivní. Hovořit je dobré až tehdy, když se dotyčný člověk začíná ptát s opravdovým zájmem.

 

Když je víra Boží dar, který nám byl dán, tak proč tak často pochybujem?

 Jako dítě začíná dělat první krůčky a učí se i tím, že padá, učí se mluvit a učí se tím, že dělá chyby, tak i ve víře rosteme skrze různé zkoušky a pochybnosti. Ty jsou pro nás příležitostí, abychom některé otázky víry více promýšleli a také „promodlili“. Tím naše víra roste a stává se uvědomělejší a hlubší. Patří to do Boží pedagogiky.

 

Jaká je podle vás „podstata a smysl“ života? A jaký je Váš smysl života?

 Apoštol Jan, který měl nejblíže k Ježíšovu srdci píše ve svém listě: „Bůh je láska.“ Je-li Bůh láska, pak celé stvoření je plodem této Lásky a pak také vše směřuje k němu. Když se dozvídáme, že Bůh tak miloval svět, že poslal svého Jednorozeného Syna… pak se nám tato nekonečná láska zjevuje v Ježíši. V Něm je tedy „podstata a smysl“ života a k němu také celý náš život směřuje. V něm je také smysl mého života. Jan také říká: „ … když nás Bůh tak miloval máme se i my navzájem milovat. Tedy mám pomáhat také druhým lidem, aby dosáhli tohoto smyslu svého života.

 

Měl jste někdy „osobní temna“, naprostou pochybnost zda Bůh je, jaký je můj úkol, proč jsem…?

 V dospívání jsem prožíval určitou proměnu dětské víry na dospělou.  Kladl jsem si řadu otázek a „filosofoval“. To je spojeno s určitou temnotou. Pomoc byla různá setkání s moudrými věřícími lidmi a pak setkání s mladými věřícími lidmi, kteří opravdově hledali Boha a s ním také své osobní povolání. Z víry v Boha, který je Otec, plyne, že tu nejsme náhodou, a že On má s každým, tedy i s Tebou, svůj dobrý plán. Ježíš dává příslib, že kdo hledá, nalezne.

 

Co, když někdo není „otevřený“ (k víře), mohu já  ho „otevřít“ Bohu?

 Bůh dal každému člověku svobodu, kterou respektuje. To musíme vůči druhému člověku i my. Nelze ho lámat. Můžeme ovšem pomáhat a nabízet pomoc. Můžeme se snažit o nezištné přátelství, svědectví svého života, nabídnout setkání s věřícími lidmi a modlit se za něj. Patří k tomu i trpělivé čekání.    

 

Jak mám před moderní zapálenou evangeličkou obhájit naši polomrtvou farnost?

 Příště ji vzít na setkání do Žďáru. Nebo alespoň na setkání mládeže, kam chodíš. Je potřeba moci říct – pojďte a uvidíte. Ukázat prostředí, kde je církev živá. A pokud je vaše farnost polomrtvá, udělej se svými mladými přáteli vše proto, aby ožila. Pokud to jde, nabídni svou pomoc knězi.

 

Jak vysvětlit nevěřícím, že svatí nejsou modly?

 Nejlépe je seznámit s životem některých svatých. Např. Matka Tereza z Kalkaty, Jan Pavel II., Chiara Luce Badano atd. Tam se ukáže, že to byli lidé jako my, ale tím, že brali vážně Kristovo učení, stali se z nich lidé, jak mají být, tedy Ti, kteří plně dokázali žít pro druhé. Byli tedy v pravdě „normální“ lidé, krásní a realizovaní. Jsou vzory, jak by člověk měl vypadat při vší své originalitě.

 

Bylo těžké založit, vybudovat centrum mládeže v Příchovicích?

 Do Příchovic jsem byl poslán Stb paradoxně za to, že jsem se stýkal s mládeží. Nebylo to těžké, proto upřímně říkám, že jsem nic nezaložil. Byla to Boží prozřetelnost, která připravila vhodné podmínky a připravila i mne, aby se taková věc, tehdy téměř zázračná, mohla uskutečnit. Díval jsem se co se děje a snažil se s Bohem spolupracovat. Velkou pomocí bylo společenství mladých vrstevníku, s kterými jsem učinil mnoho objevů včetně toho, že Bůh je Láska, pak společenství s vynikajícími kněžími, se kterými jsem byl v kontaktu. Když dnes vidím, co z toho vyrostlo, děkuji Pánu, že mi učinil veliké věc a žasnu.

 

Nastaly někdy okamžiky, ze kterých máte pocit přímého zásahu Boha? Okamžiky, které nejsou až tak „běžné“?

 Myslím, že svojí povahou nejsem mystik. Přesto se mi jeví, že celé dění okolo mládeže, jak na Příchovicích tak i později na Sekci pro mládež ČBK až dodnes, je neustále doprovázeno mimořádnou Boží milostí. Mnohé konverze, obnovení života víry, návraty k církvi, vznik nových povolání, které jsem mohl za ta léta a desetiletí vidět a někdy doprovázet, to  byla dlouhá řada Božích dotyků. Také radost a světlo uprostřed únavy a napětí řadím k těmto mimořádným zkušenostem. Popravdě řečeno, k takovému životu, kde se Zmrtvýchvstalý tak projevuje, patří také druhá strana mince, Ježíš Ukřižovaný. Tyto dvě skutečnosti patří k sobě.

 

Kdy jste sám měl první možnost větší konfrontace s nevěřícími? Na střední? Na vysoké? Co je tehdy zajímalo? Setkávám se nejčastěji s dotazy „proč“ ohledně antikoncepce, potratu, předmanželského sexu apod. Ptali se tehdy spolužáci na to samé (podobné)?

 Už v rodině, tatínek byl nevěřící. Dnes už není. Pak ve všech dalších etapách. Setkával jsem se spíše s otázkami - kdyby Bůh byl, jak by se na to mohl dívat, proč nezasáhne atd. Otázky antikoncepce atd. se vyskytují spíše dnes, ale tam bez víry můžeme použít hlavně rozumové argumenty, které hovoří o hodnotě života, o závažnosti a zodpovědnosti vztahu mezi mužem a ženou. Je dobré jít cestou postupných kroků a snažit se tyto lidi pomalu přivádět k víře. V okamžiku poznání Boha se pak pro ně mnohé otázky začnou vyjasňovat.

 

Jak můžeme nejlépe přiblížit tajemství Nejsvětější Trojice, aniž bychom vyprávěli pohádky?

 Předpokladem je víra v Ježíše Krista, Božího Syna. My křesťané věříme, že  On nám zjevil tajemství Boha, jako Trojice. Vzpomeňme na událost Kristova křtu v Jordánu. Připomeňme si Ježíšovo slovo – „Filipe, tak dlouho jsem s vámi a neznáš mě? Já a Otec jedno jsme.“ Ježíš nám dává nahlédnou do nitra Božího. Ukazuje, že Bůh je opravdu jeden, ale ve třech osobách, tedy je nesmírně intenzivním společenstvím absolutní lásky a jednoty. Podle tohoto vzoru je stvořen celý vesmír i člověk. Celé stvoření má tuto „trojiční“ pečeť.