Otec Pavel Konzbul, spirituál na Biskupském gymnáziu v Brně, v tomto článku rozvádí jednu ze svých krásných myšlenek - že svátost nemocných není pomocí ve smrti, ale pozvánkou k dalšímu životu. 


 

Svátost pomazání nemocných, dříve také nešťastně označovaná jako „poslední pomazání“, se ani dnes v hitparádě svátostí, co do četnosti udělování, neumisťuje na prvních příčkách. Vzpomínám si, že když jsem byl kaplanem ve farnosti Hustopeče u Brna a přišel jsem do místní nemocnice nabídnout pacientům službu kněze, řada z nich byla vyděšena a svátost nemocných odmítla s odůvodněním, že švihák s kosou za nemocničními dveřmi na ně ještě nečeká. Žili totiž v přesvědčení, že když člověk „poslední pomazání“ přijme, tak má jakousi morální povinnost zemřít, a to, jak víme, se většinou nikomu příliš nechce. Zkusme se tedy podívat, jaký je ve skutečnosti význam této svátosti.

 

     Již starověký člověk používal olej k léčení, což ilustruje i známé podobenství o milosrdném Samaritánovi. Starozákonní kniha Leviticus uvádí pomazání olejem dokonce jako součást očistného obřadu na uzdravení malomocných (Lv 14).

Evangelia nám pak podávají řadu svědectví o tom, že Ježíši na nemocných velice záleželo a velké množství jich uzdravil. Tuto moc svým učedníkům také předal, jak kupříkladu uvádí evangelista Matouš: „Zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vymítali a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu.“ (Mt 10,1) A učedníci tak skutečně konali, a to dvojím způsobem, jak vzkládáním rukou, tak pomazáním olejem. A nejen to, z úst apoštola Jakuba víme, že tuto praxi také doporučovali: „Je někdo z vás nemocen? Ať si zavolá představené církevní obce a ti ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve jménu Páně.“ (Jak 5,14)

Je tedy zřejmé, že tato svátost byla ustanovena Kristem a jeho apoštolové ji udělovali všem potřebným. Že se tato praxe konala i v prvních staletích církve, nám dosvědčují církevní otcové. Poprvé o pomazání nemocných jako svátosti hovoří papež Inocenc I. ve 4. stol., a to v dopise jistému biskupovi, kde svěcení oleje vyhrazuje pouze biskupům.

   

Liturgické obřady pomazání nemocných jsou od raného středověku spojovány se zpovědí na smrt nemocného a se svátostným pokrmem na poslední cestu, tzv. viatikem. Postupně sílí důraz na uzdravení duše a uzdravení těla ustupuje do pozadí. Vrcholný středověk pak nabyl přesvědčení, především díky františkánským teologům, že se jedná o svátost konce života, proto název „poslední pomazání“. V tomto duchu také hovořil v 16. stol. i Tridentský sněm. K novozákonnímu pohledu se vrací až v minulém století II. vatikánský koncil, který říká, že se nejedná pouze o svátost pro umírající.

    Dnes tedy pomazání nemocných mohou přijímat všichni, jejichž zdravotní stav vážně ohrožuje nemoc či stáří, protože, jak říká Cicero, již „samo stáří je nemocí.“ Svátost uděluje biskup nebo kněz pomazáním nemocného na čele a rukou a modlitbou. Svátost se může přijímat opakovaně a těm, kteří již nemohou komunikovat, se uděluje, pokud lze předpokládat, že by o její přijetí měli zájem.

 

Na závěr si ještě připomeňme, co podle katechismu YOUCAT pomazání nemocným přináší: „útěchu, pokoj, sílu … může vést k tělesnému uzdravení …. Chce-li si Bůh někoho povolat k sobě, dává mu v této svátosti sílu ke všem tělesným i duševním zápasům na jeho poslední cestě. Nemohl-li se nemocný vyzpovídat, působí svátost nemocných také odpuštění hříchů.“ (YOUCAT 245) Působení této svátosti je tedy veskrze pozitivní, tak jako i účinky všech ostatních svátostí.

 

P. Pavel Konzbul