Setkání mládeže může být mimo jiné dobrou příležitostí, jak se potkat s novými lidmi. Některá setkání dokážou změnit i celý následující život. Své o tom ví i Vojta s Verčou. Přečti si více v následujícím rozhovoru.

 

 

S jakým očekáváním jste jeli na setkání?

Verča: Jako účastník jsem si už užila dost setkání, a tak jsem se tentokrát rozhodla jít do přípravného týmu ubytovatelů. Už na předchozích setkáních jsem o tom uvažovala, ale dřív jsem nesebrala odvahu. Teď, i přesto, že se mi nepodařilo nikoho přemluvit, aby jel se mnou, jsem byla rozhodnutá, že pojedu! Něco mě tam táhlo. Navíc jsem byla požádána, abych byla zodpovědná za ubytování na jedné ze škol. Brala jsem to s klidem, až jsem se tomu sama divila. Jsem introvert, nemám moc ráda nové situace a dlouho mi trvá, než se pro něco takového rozhodnu. Ale tehdy to bylo jiné. Byla jsem opravdu překvapená, že jsem do toho šla.

Musím ale říct, že v koutku srdce jsem tajně doufala, že by se tam mohl objevit nějaký šikovný klučina :) Ale určitě to nebyl ten hlavní důvod, proč jsem tam jela!

 

Vojta: Já jsem na setkání nejel s nějakým velikým očekáváním. Jel jsem z farnosti do přípravného týmu sám, tak jsem měl spíš trochu obavy, jaké to tam bude a koho tam potkám. Zajímavé na tom ale bylo to, že mi něco říkalo, ať tam určitě jedu. Moc se mi jet nechtělo, ale ten hlas mě nakonec přemluvil. Asi Někdo moc dobře věděl, proč mám jet právě do přípravného týmu. Chodil jsem tenkrát s jednou slečnou, ale už to pomalu končilo, tak jsem si říkal, že se na setkání rozhodne. Nebudeme pořád spolu, a přece se uvidíme každý den. Jak se později ukázalo, tak se rozhodlo, jen já jsem si toho všiml až později.

 

 

Jak jste setkání prožívali?

Verča: Už je to dávno a úplně si to nepamatuju, ale byla to docela zodpovědnost. Mít na starost celou školu, všechny účastníky v ní a ještě další 3 ubytovatele. Musím říct, že mi v našem týmu všichni hodně pomáhali a nejvíc asi Vojta. Z programu setkání jsme toho moc neměli, protože jsme se střídali na službách. Vždycky jsme měli službu dva, takže docela hodně času jsme trávili ve škole. Prostě jsme tam byli pro druhé a to byl náš hlavní úkol.

 

 Vojta: Docela pracovně. Byli jsme spolu s Verčou ubytovatelé na jedné škole a při službách jsme si hodně povídali a poznávali se, takže to bylo takové nevědomé chození. Později jsem o tom přemýšlel a dospěl k závěru, že když jsem se na tom setkání organizačně podílel, hodně mě to naplnilo. To, že jsem něco dal, mi v konečném důsledku dalo mnohem víc.

 

 

Jak jste se tedy seznámili?

 Verča: Seznámili jsme se na setkání mládeže v Táboře v týmu ubytovatelů. Vojta mi byl „přidělen“ do týmu, jako jediný kluk. Bylo to úsměvné, ale byla jsem jeho „nadřízená“ :) Dodnes si pamatuji na ten výraz a tón hlasu, kdy jsem prosila „Vojtíšku“ a Vojta už věděl a ptal se „Kde? Vpravo či vlevo?“ Ucpaný záchod u holek na naší škole byl totiž téměř denní rutinou.

Ze začátku setkání mě ani nenapadlo o Vojtovi uvažovat jako o partnerovi. Jeden z důvodů byl, že měl na setkání svoji holku. Později, asi v polovině setkání, jsem si začala uvědomovat, že Vojta je pohodový kluk a že si nejspíš nejsme úplně lhostejní. Taky jsem pochopila, že mezi ním a jeho přítelkyní ten vztah není zrovna nejlepší. Pomalu, nenápadně a nenásilně se z nás stávali přátelé. Povídali jsme si o hodně věcech, jelikož většinu služeb jsme trávili spolu. Byla jsem si vědoma, že je zadaný a nechtěla jsem si nic namlouvat, takže jsem všemu dávala čas. Když pak setkání  skončilo, zůstávali jsme dál v kontaktu. Dodnes nezapomenu na ty večery proseděné na ICQ :) Občas se našla nějaká ta příležitost se potkat (Vojta se krátce po setkání rozešel s přítelkyní), a tak při jednom z dalších setkání, jsme si řekli, že to spolu zkusíme :) A zkoušíme dodnes :)

Možná ještě jedna perlička. Určitě to znáte, přemýšlíte, jestli ten druhý má taky o vás zájem, a nevíte a nechcete nic uspěchat. Naději mi dala třeba situace, kdy se na cestě domů Vojta prodíral přes celý vlak jen proto, aby si ode mě vzal jablko (o kterém jsem už tehdy věděla, že ho zrovna nemiluje), které zapomněl u mě v batohu. Důvod se vždycky najde :)

 

Vojta: Docela nevinně :) Seděli jsem v jednom velikém sálu všichni ubytovatelé, kteří na setkání byli. K jednotlivým vedoucím skupinek se přiřazovali lidi. Nějaký maník řekl, že tohle je Veronika a vyjmenoval ty, kteří s ní budou v jedné skupince. Mezi nimi jsem byl i já. Po skončení toho přidělování jsme se všichni z naší skupinky sešli a seznámili. Přicházel jsem k nim a všiml jsem si, že kolem Veru stojí jen samé holky. „No potěš koště!“ řekl jsem si pro sebe. „To bude super setkání.“ Myslel jsem to těžce ironicky, protože mi došlo, že budu sám chlap. Statečně jsem dokončil poslední kroky, podal Veru ruku a řekl jsem, že jsem Vojta. Ona řekla, že je Verča, a byli jsme seznámeni :) V té chvíli by mě ani nenapadlo, že se seznamuju se svou budoucí ženou.

 

Co Vám setkání dalo? V čem Vás obohatilo?

Verča: Jak už jsem zmiňovala, jsem introvert a mám dodnes strach z nových věcí, situací. Tehdy jsem si prostě řekla, že do toho jdu a nebudu se ničeho bát, že Bůh bude se mnou, pokud mě tam chce. Takže setkání mne obohatilo o velkou zkušenost, kdy jsem si v životě už po několikáté potvrdila, že Bůh se postará, když se mu odevzdáme a budeme mu věřit! A dokonce jsem dostala ještě bonus – manžela :)

 

Vojta: Kromě manželky mě setkání obohatilo o dvě zásadní věci. Jedna je, že katolická církev je opravdu všeobecná a není to jen moje farnost, ale plno lidí, kteří mi nemusí být na první pohled sympatičtí. Další věcí, která mě obohatila, byla zkušenost s opravami ucpaných záchodů, což byla skoro každodenní praxe :)

 

 

Proč si myslíte, že je dobré jezdit na podobná setkání?

 Verča: Sama jsem absolvovala několik setkání a můžu říct, že jsem nikdy nelitovala času stráveného s Bohem a mladými lidmi. Řekla bych, že je to investice do budoucna, tím samozřejmě nemyslím manžela :), ale člověk tam načerpá spoustu sil, optimismu do života a myslím si, že se z toho dá čerpat celý život. Teď už mám sice roli manželky a maminky, ale v těžkých chvílích si občas vzpomenu na setkání, na tu úžasnou atmosféru, na tu kupu mladých, kteří mají stejný cíl a jdou za Bohem. A pokud to Bůh chce a jsme mu otevření, tak se třeba může stát, že skrz setkání nás někam posune na naší životní cestě – a nemusí to být jen manželství! Jsou to malinké věci, malinké krůčky, ze kterých se pak skládá cesta našeho života. I pro nás to byl teprve začátek něčeho nového :)

 

 Vojta: Takové setkání, když se povede, je zážitkem na celý život. Nejen duchovně se tam člověk posune směrem nahoru, ale potká i spoustu jiných mladých. Přiznejme si, že když nejsme na setkání, tak v běžném životě skoro nikdo nepozná, že jsme křesťané. Na setkání se za to nikdo nestydí a ta atmosféra je docela nakažlivá. Dalším prvkem, který mě osobně přitahuje nejvíc, jsou katecheze našich biskupů a duchovních, kteří nás povzbuzují k životu ve víře.

 

 

Rozhovor s manželi Táborskými byl publikován v březnovém čísle časopisu IN!