Svátost biřmování poté, co otec Pavel Konzbul použil výrazu „hitparáda svátosti“, by mohla aspirovat na první příčky ani ne tak četností udělování, jako tím, co Duch Svatý působí v člověku a jak se to projevuje.


 

 

Skutky apoštolů nám událost seslání Ducha Svatého líčí strhujícím způsobem. Všichni byli shromážděni na jednom místě. Do toho se strhne hukot z nebe … pak se ukážou ohnivé jazyky, které se rozdělí a spočinou na každém z apoštolů. Pak následuje vytržení a mluva jinými jazyky … (Sk 2, 1-4). Něco podobného zažívají dnes lidé na rockových koncertech anebo fanoušci fotbalových a hokejových klubů.  Mohli bychom říci, že je to takový trochu „trhák“ a trháky lákají.

 

Svátost biřmování se slavností Letnic přímo souvisí. Latinský výraz „confirmatio“ znamená posilu, stvrzení, upevnění. Ježíš před svým utrpením a smrtí říká apoštolům, že když on neodejde, nepřijde k nim Přímluvce, Duch pravdy.

 

Svátost biřmování je svátostí, která je v církvi neustále aktuální, protože Duch Svatý je „zde a nyní“ a to si mohou říkat všechny generace lidí v každé době. A také působí divy. I dnes lidé mluví ve vytržení, cizími jazyky, uzdravují … Ale pozor, Duch Svatý ve svátosti biřmování nepřichází k člověku proto, aby se dotyčný stal zajímavou hvězdou a byl všemi obdivován a napodobován. To by možná přilákalo mnoho lidí, ale jen na chvíli. Po akcích podobného typu zůstane většinou nepořádek na místě konání a prázdná, vyprahlá srdce.

 

To se stalo také prvním lidem po hříchu. Už nebyli obrazem Boha, a proto se ukryli (Gen 3,8). V čem spočíval ten obraz Boha? V tom, že si byli navzájem darem a nic si nechtěli vzít, jen dávat. Tak jako Otec dává všechno Synovi a Syn dělá to, co vidí konat Otce – také dává vše Otci (Jn 14, 1-31). Hříchem se stal člověk sobeckým a už nechtěl dávat, ale uchvátit pro sebe (Gen 3, 16). A tak se to může stát i s obdrženými dary Ducha.

 

Svatý Pavel v prvním listě Korintským to krásně vyjadřuje ve 12 kapitole (stojí za přečtení). Nejsme obdarování Duchem Svatým proto, abychom vynikli, ale vše je nám dáno ke službě, k onomu darování sebe. Pokud máme získat zpět podobnost Bohu, tedy stávat se jeho obrazem, tak to znamená neustále úsilí v každém okamžiku bdít, abychom od sobectví (být středem pozornosti, být hvězdou, mít pro sebe, uchvátit), dozrávali k úplné vydanosti, k sebedarování. Tak jak nám to ukázal Ježíš. On se stal člověkem proto, abychom ho následovali, protože On jediný nám ukázal, jak vypadá pravý obraz Boha a jak se tím obrazem stát. Čím více se mu tedy připodobňujeme, tím více se otvíráme Duchu Svatému a on v nás a skrze nás působí. To vyžaduje trpělivost, důvěru, stálé úsilí a bdělost. Všude se totiž vkrádá naše touha vyniknout anebo stát se hrdinou bez námahy a hned.

 

 

Podle KKC ve svátosti biřmování se znamením pomazání vtiskuje duchovní pečeť. Zde je „olej znamením hojnosti a radosti, očišťuje (mazání před i po koupeli), dělá mrštným (mazání atlétů a zápasníků); je znamením uzdravení, protože hojí pohmožděniny a rány a dává vyzařovat kráse, zdraví a síle“ (KKC 1293).

Kdo chce být biřmován, má poznat rozumem pravdy víry, budovat na nich svůj život a má umět svoji víru obhájit před svým okolím. Má se tedy stávat dospělým křesťanem, který podle svatého Pavla  „ví, komu uvěřil“ a rozhodl se  pro Krista a jeho evangelium.

 

sestra Františka Majerčíková DKL