Už jsi někdy byl na "křtu" nějaké knihy nebo nového hudebního alba? Možná ano. Proč se vlastně takový „křest“ koná? Kniha nebo CD se představují a uvádí do života. Většinou bývá přítomen i „kmotr“, který nové dílo všem ukazuje a přebírá nad ním záštitu. 

 

Tato symbolika je srozumitelná úplně všem a je jasné, že má svůj původ ve svátosti křtu. Každý nově křtěný se představuje a uvádí do života. Do života s Bohem, který si ho povolal a dovedl k sobě. A nový křesťan, ať už malý nebo dospělý, je díky křtu otevřen všemu novému, co v něm chce Bůh působit.

 

Hlavním symbolem křtu je voda. Tento symbol je také všem dostatečně srozumitelný. Živá voda v pohádkách léčí rány a díky ní člověk může žít navždy. Kdo se podle jiného příběhu napije z pramene mládí, zůstává navěky mladý. I v Písmu svatém je voda symbolem očištění, symbolem života, Božího požehnání, vítězství nad hříchem, vysvobození z otroctví.

 

První křesťané se při křtu do vody ponořili celí a křest byl pro ně asi mnohem působivější, než pro dnešní křesťany, protože při dnešním křtu lijeme na hlavu dítěte jen trochu vody. Ale to není podstatné. Podstatné je to, že křestní pramen je studnou, z níž můžeme čerpat vodu, která se v nás stane zdrojem života, a že tento pramen nikdy nevyschne.

 

O Martinu Lutherovi se vypráví, že do svého psacího stolu vyryl slova: Baptizatus sum (Jsem pokřtěný). Kdykoli se mu vedlo špatně, když ho trápil pocit méněcennosti, když měl o sobě pochybnosti, podíval se na tuto větu a vyslovil ji nahlas. „Jsem pokřtěný“ pro něj znamenalo: Nezáleží přece na mé výkonnosti, na tom, zda všechno, co dělám, je správné. Rozhodující je to, že Bůh mě bezvýhradně přijal a že mě miluje. To on mi umožňuje správné počínání, má spravedlnost pochází od Boha, ne z mé výkonnosti a mých schopností.

 

Vědomí, že jsme byli pokřtěni, nám dává jednu velkou jistotu – že jsme milovanými dětmi Božími. Tato láska Boží není ničím podmíněna, jak tomu bývá u lidí. Bůh nás miluje bez jakýchkoliv podmínek. Pomůže nám to uvědomit si, čí jsme a komu patříme. Nejsme jen dětmi svých rodičů, ale i dětmi Božími.

 

Člověk ze všeho nejvíc touží po lásce. A Boží láska nikdy neustává, protože se živí z pramene, který se nikdy nevyčerpá. Každý rok při velikonoční vigilii obnovujeme svůj křest. Připomínáme si události z dějin spásy, které jsou předobrazem křtu a vysvobození z hříchu. Každý z nás má znovu možnost napojit se na pramen Boží milosti, který nikdy nevyschne, a lásky, která nikdy nekončí. Z ní můžeme čerpat, i když naše síly ochabují a naše láska slábne.

 

Proto vždycky, když se nám zdá život těžký, když máme starosti, těžkosti a bolesti, vzpomeňme si na svůj křest a řekněme si: Chci přece žít a ne naříkat, chci svůj život žít s Bohem, chci být na něj stále napojen. Jsem pokřtěný!

 

trvalý jáhen Ruda Staněk

 

 

P.S.:  Všem zájemcům o téma křtu doporučuji knihu Anselma Grüna s názvem Křest, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří v roce 2009, a z které jsem pro toto zamyšlení čerpal.