Ahoj všichni Activáci!

Tak jsme včera povětšinou přijeli, přišli, přilezli a tak dál z posvátného Velehradu. Moc jsem se těšil na místa, kde kdysi pobýval můj křestní patron Metoděj.


Zážitků bylo tolik, že je sem psát snad ani moc nebudu. O programu bude určitě psát někdo jiný. Jenom ty pocity. Moc krásné pocity...Svědectví, krásná hudba, sranda při rozcvičce, zajímavé přednášky, "sväté omše" a mnoho dalšího. Taky jsem rád, že jsem se seznámil víc s nějakými těmi "signálníky". A nejvíc rád jsem za to, že jsem tam mohl být s mými nejdražšími a nejmilejšími kamarády a kamarádkami, no, co si budem vykládat! ;-) Kolik blbovin jsme řešili a kolik jsme toho navykládali, ale taky jsme spolu prožívali takové ty chvilky...chvilky ticha...

Víte, člověk má po tom setkání pocity, jakože "jo, fakt se musím zlepšit" nebo "hodně mi to dalo" anebo "teď mám udělat něco velkýho" a tak. Ale počkám, až pro podobné hodnocení uplyne nějaký čas. Ovšem na konání velkých věcí se čekat nemá, hm? :-) Ale už teď věřím, že mě tato akce obohatila i duchovně. 

Po příjezdu do Brna mi bylo jaksi maličko úzko. Po tom bezprostředním utnutí, po uvědomění si, že je konec, jsem neměl jen ty krásné pocity. Bylo mi prostě smutno. Hluk, křik, smrad, policajti a záchytka odváží bezdomovce z lavičky, u Tesca flákači, co ztratili smysl života, srandovní Vaňkovka plná "slev" a dokonalých voňavých úsměvů, šampónci (boys) a mnoho velice chodících umělých hmot (girls). Ale pozor, to není důvod k depresi. I v tomto si občas snažím uvědomit, že právě i zde je místo pro Toho, který je s námi všude. A v každém. I v tom hluku můžeme objevit kousek ticha. 

To vše mně dává i bez pocitu nadřazenosti poznat, že jsem měl to štěstí prožít během našeho supr čtyřdeňáku to, o čem mnoho lidiček z centra Brna možná v hloubi duše sní. Dává mi zakusit, že jsem to já, kdo obdržel velký dar víry, že ho mám dávat dál. Že se ale na ostatní lidi nesmím dívat shora. Že jsem to já, kterého Bůh tak miluje. A že právě tak miluje i ostatní. A že si Jeho lásku nikdy ničím nezasloužím. A jsem to já, na kterého jsou kladeny nároky, který se musí snažit. Když jsem v centru Brna potkával ty mladé lidi, uvědomil jsem si, že mám ještě další obrovský dar. Mám ty nejlepší supr kamarády a kamarádky. A nejhodnější a nejkrásnější dívku na světě.

Deo gratias!

 

Článek byl publikován dne 21.7.2008 na blogu https://yetti.signaly.cz/ a autorem je Pavel Husák (yetti).